Název

Vodárenský les mrtvý.........

Popis

VODÁRENSKÝ LES. Místo, které patřilo k mým životně nejmilejším. Znali jsme se nějakých 7 let, ale za tu dobu se stal mojí, naší, součástí. Místo, jako zjevení. Oáza bažinatého pralesa uprostřed industriálu a civilizace. Hatě, pro oblast Svitav tak netypické. Zvláštně pokroucené stromy obrostlé mechem. Hlasy tisíců ptáků. Klid. Tajemné kouzlo podpořené podivnými pověstmi z dávných dob. Staré vodárenské objekty pomalu splývající s vegetací…..Jezdila jsem tu s kočárkem po dřevěných hatích, když všude jinde se pro bahno projet nedalo, učila zde dítě chodit, chodila jsem sem běhat, v zimě běžkovat, dumat, vybrečet se, nadechnout se, odpočinout. Když jsme sem šli s dětmi, nikdy jsme nezapomněli pozdravit Vodníčka u venkovní kaple, zavolat na něj do vodárny – a on nás za to často obdaroval nějakou sladkostí, kterou jsme našli pohozenou u jeho nohou. I stezku odvahy jsem tu dětem připravila. Myslím na opojný voňavý noční vzduch, který jsem cítila při čekání na děti na posedu vyhlídky. Přijel-li za mnou kdokoliv do Svitav, první výlet, kam jsem ho hrdě zvala, byl Vodárenský les. Tak nějak jsem si vůbec nedovedla představit, že se něco může stát. Že les zmizí, nebude……V dubnu a květnu 2020 ho popravili. Chytře. To se musí uznat. V době koronavirového šílenství, kdy nějaký zájem o les jde stranou. V době, kdy ptáci v dutinách stromů zakládali hnízda. A nechali z něho slupku, aby z venku nebylo tu spoušť vidět. Byl to pro mě, pro nás, šok. U první lavičky jsme narazili na starého muže. Brečel. Ptali jsme se, zda něco nepotřebuje, co se mu stalo? Odpověděl, že pochopíme, až vstoupíme dovnitř. Brečeli jsme pak taky. Tekly nám slzy smutku, bezmoci, vzteku……….Takže sbohem, lese.
P.S. Údajně kůrovec. Vím, jak vypadá kůrovcem napadená kůra stromů. Kůra, která se všude povalovala, je na fotkách………

Nastavení